Květen 2010

Březen 2010

25. května 2010 v 20:52 Alenka - deník (starší příspěvky)
Tento měsíc pro nás přinesl spostu nových událostí.

Poprvé jsem se vypravila s tatínkem a maminkou do zahraničí. Jeli jsme navštívit tetu Dandu, babi Danku, Markuse a malého Markulínka do Vídně. Čekala nás dlouhá a náročná cesta autem. Maminka s tatínkem se báli, jak to zvládnu, ale já to zvládla přímo skvěle.. A to i přes to, že tatínek trochu bloudila a cesta se nám tím protáhla. Ve Vídni se mi moc líbilo, se všema jsem se kamarádila. Hodně jsem si oblíbila tetu Danku a začla jsem jí říkat babi. Ve Vídni jsem také poprvé jedla opravdové jídlo pro dospělé. Měla jsem polívčičku stejnou jako maminka a tatínek a také brambůrky a i trochu řízečku (samozřejmě bez strouhanky). Byli jsme se podívat ve Vídeňské ZOO, moc se mi tam líbilo a spoustu jsem toho nachodila. S Markulínkem jsme se krásně skamarádili a hezky si spolu hráli. Nejvíc se mi líbil jeho kočárek, vozila jsem ho celý den. Zpáteční cesta proběhla také v klidu.

Po návratu z Vídně nás přepadlo velké marodění. Skoro celý zbytek měsíce jsme museli zůstat doma. Nejdřív nás všechny bolelo bříško a blinkali jsme a pak jsem dostala anginu. Měla jsem vysoké horečky a tatínek s maminkou se mnou museli na pohotovost. Byla to těžká angina a tak jsem ze začátku musela chodit na penicilin v injekcích. Ale byla jsem hrozně statečná, skoro vůbec jsem neplakala, vždy jenom chviličku, i paní doktorka se sestřičkou mě chválili a maminka na mě byla moc pyšná, jaká jsem statečná holčička.

Duben 2010

25. května 2010 v 20:51 Alenka - deník (starší příspěvky)
Hned začátkem měsíce dostala anginu pro změnu maminka, tak jsme dál musely zůstat doma a mně paní doktorka prodloužila penicilin. Když byla maminka nemocná, tak jsem byla opravdu moc hodná a pečovala jsem o ní. Nosila jsem jí ukazovat hračky a nechala jsem jí trošku ležet na gauči. Hned po angině jsem dostala ještě chřipku, tak jsme nemohly zas ven a už nám to bylo s maminkou doma opravdu dlouhé.

Ale po všech nemocech jsme si to plně vynahradily. Začla jsem chodit na procházky bez kočárku. Chodíme teď nejraději přes koleje k potoku. Máme tu takovou soukromou zoologickou zahradu (vždy už se těším na slepičky, kohoutka, pejsky, králíčka a hlavně na kačenky, které ale skoro nikdy nepotkáme...jen pozorujeme potok, házíme kamínky z lávky a říkáme si, že kačenky spinkají).

Hodně jsem se rozpovídala. Umím už spoustu nových slov, maminka už je nestačí počítat - opakuji vše co slyším. Také už skládám krátké větičky. např. TATA PAPA, ÁJA HAČÍ...nejpovedenější větičky je MIČ PYČ (znamená míč je pryč).  Už si opravdu dokážu říct o vše, co potřebuji a tak už víc mluvím než pláči. I v noci, když se vzbudím, tak mamince oznámím, že chci ŇAMI ŇAMI.

Jak jsem marodila, tak jsem začla trochu zlobit s jídlem. Maminka a tatínek z toho byli smutný a měli strach, abych se moc nepohubla (už tak jsem pěkný tintítko) a tak mě začli dávat k jídlu nové lumpárničky. Už jsem ochutnala lipánka i pouťový koláč. Dostávám občas i jídla, která mají maminka a tatínek na talíři a stala se ze mě trochu vybíravka. Nejradši stojím před lednicí, pověšená na dvířka a loudím lipánka. A mamince se málokdy povede obměkčit mě, abych ho vyměnila za něco jiného.

Byla jsem s rodiči na velké oslavě v Rudné (bratraneček Ondrášek slavil 1. rok a teta Martinka 30. narozeniny).

Maminka mi také konečně koupila nové jarní botičky (už mám velikost 23) a výlet do Plzně za botkama jsem si opravdu užila. Běhala jsem po náměstí a honila holuby. V sadech jsem pak čichala ke kytičkám. Doprovod nám dělala teta Terka a byl to moc povedený den. Večer jsme pak ještě jeli za tetou Janičkou do Doubravy a viděla jsem malá jehňátka. Hrozně nahlas bečeli a já se vůbec nebála. Také jsem poprvé viděla živou želvičku a z té jsem byla tak unešená, že jsem jí málem zašlápla. Pořád jsem stála a říkala ALVA ALVA.