Duben 2010

25. května 2010 v 20:51 |  Alenka - deník (starší příspěvky)
Hned začátkem měsíce dostala anginu pro změnu maminka, tak jsme dál musely zůstat doma a mně paní doktorka prodloužila penicilin. Když byla maminka nemocná, tak jsem byla opravdu moc hodná a pečovala jsem o ní. Nosila jsem jí ukazovat hračky a nechala jsem jí trošku ležet na gauči. Hned po angině jsem dostala ještě chřipku, tak jsme nemohly zas ven a už nám to bylo s maminkou doma opravdu dlouhé.

Ale po všech nemocech jsme si to plně vynahradily. Začla jsem chodit na procházky bez kočárku. Chodíme teď nejraději přes koleje k potoku. Máme tu takovou soukromou zoologickou zahradu (vždy už se těším na slepičky, kohoutka, pejsky, králíčka a hlavně na kačenky, které ale skoro nikdy nepotkáme...jen pozorujeme potok, házíme kamínky z lávky a říkáme si, že kačenky spinkají).

Hodně jsem se rozpovídala. Umím už spoustu nových slov, maminka už je nestačí počítat - opakuji vše co slyším. Také už skládám krátké větičky. např. TATA PAPA, ÁJA HAČÍ...nejpovedenější větičky je MIČ PYČ (znamená míč je pryč).  Už si opravdu dokážu říct o vše, co potřebuji a tak už víc mluvím než pláči. I v noci, když se vzbudím, tak mamince oznámím, že chci ŇAMI ŇAMI.

Jak jsem marodila, tak jsem začla trochu zlobit s jídlem. Maminka a tatínek z toho byli smutný a měli strach, abych se moc nepohubla (už tak jsem pěkný tintítko) a tak mě začli dávat k jídlu nové lumpárničky. Už jsem ochutnala lipánka i pouťový koláč. Dostávám občas i jídla, která mají maminka a tatínek na talíři a stala se ze mě trochu vybíravka. Nejradši stojím před lednicí, pověšená na dvířka a loudím lipánka. A mamince se málokdy povede obměkčit mě, abych ho vyměnila za něco jiného.

Byla jsem s rodiči na velké oslavě v Rudné (bratraneček Ondrášek slavil 1. rok a teta Martinka 30. narozeniny).

Maminka mi také konečně koupila nové jarní botičky (už mám velikost 23) a výlet do Plzně za botkama jsem si opravdu užila. Běhala jsem po náměstí a honila holuby. V sadech jsem pak čichala ke kytičkám. Doprovod nám dělala teta Terka a byl to moc povedený den. Večer jsme pak ještě jeli za tetou Janičkou do Doubravy a viděla jsem malá jehňátka. Hrozně nahlas bečeli a já se vůbec nebála. Také jsem poprvé viděla živou želvičku a z té jsem byla tak unešená, že jsem jí málem zašlápla. Pořád jsem stála a říkala ALVA ALVA.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama